O stromech a jiných přátelstvích

22. březen 2012 | 21.33 | rubrika: S věnováním

Nějak mám pořád pocit, že stagnuji. Sama jsem se k tomu stromu přivázala a nehodlám se ho vzdát, nedovolím, aby ho někdo pokácel, je pro mně totiž vším. Vím, že bychom měli věřit v nové začátky a šťastné konce, ale já se těch korun nikdy nevzdám...

Měla bych chránit celý les. Postavím kolem obrovský neviditelný plot a v noci budu chodit na hlídky, protože kdybych ztratila jen pár lístků, ztratila bych půlku důvodu, proč na světě být. Každý strom mého lesa je nesmírně důležitý. Patří mu naše společné vzpomínky, hádky, co končily společným smíchem, i nespočet momentů, které chápeme jenom my. Šumí ve větru a kdykoliv se nad mou hlavou objeví kapky slané vody, můžu se schovat pod jejich korunama, ať se zrovna cítím podvedená, smutná nebo naštvaná. Moc ráda se jen tak procházím a objímám kmeny tak pevně, co jen dokážu. To dělám vždy, když mám příležitost, protože těch je spolu s mou nově nabytou pseudo dospělostí podstatně méně než dříve.

Mám pocit, že si pamatuju příliš málo, méně, než bych chtěla... Na druhou stranu ty vzpomínky, které můžu vlastnit jsou ryzí ve všech ohledech. Vybavím si, ten pohled, co jsme si vyměňovaly, když ostatní byli příliš protivní i to, jak mě přišla držet za ruku ve chvíli, kdy jsem to doopravdy potřebovala. Vím, jak jsme se váleli na gauči a smáli se tak moc, až nás bolelo břicho i to, že až se zase dovím o podvádění, budou tady, abychom odešly v proudu nejlepší zábavy a proseděli dvě hodiny čekáním na nejbližší autobus na prázdném náměstí vyplněné jen tichou zúčastněnou podporou.

Znám nespočet dalších rostlin, ale žádná se ani jednomu mému stromu nevyrovná. Občas mají trny, občas jen sladce voní, ale žádná z nich nedosáhne jejich velikosti, nemá své kořeny tak hluboko vryté do mého srdce a neschová mě do stínu, když slunce spaluje svými paprsky okolní trávu.

komentáře (1) | přidat komentář | hodnocení 1 (1x) | přečteno: 79x