Óda na anděla strážného

23. leden 2010 | 23.22 | rubrika: S věnováním

Mám pocit, jako bych zestárla o pár let a připadám si bez všeho toho, o co jsem příliš slabá - slabá na to šťastně dýchat. Nemám čas. Čas dělat dobré skutky i milé gesta, čas smát se z plných plic, když doplavem až na konec světa (a k tomu nemám ani příležitost). Chybí mi vůně léta a vítr ve vlasech, chybí mi věčné stěžování si, smích a Regina se svými podivnými písněmi. Tak jsem mírně naivní, co na tom, vždyť bych jen chtěla spasit svět... Spolu s ním i bez něj a zas dokola znova a znova.

Myslím, že mi chybí moře, mořský vzduch a beznadějné šumění vln vonící po soli a chutnající po vanilkové zmrzlině stékající mi po ruce a topící se na chodníkové šedi. Pamatuju si jednu hloupou větu, řekl jsi ji snad 5 let na zpět (mě to připadá jako tisíc). "Neboj, držím tě." Tehdy to byl příslib, mrknutí, krátké zpečetění budoucího prázdna. Proč jen nedodržíš všechny plané sliby? Stávají se zázraky? A na čtvrtý pokus? Sedím ve tmě a mám jen pár hloupých přání. Byl jsi tady s arašídy v cukru, které se hřály ve tvé dlani, v té, kterou jsem chtěla mít jen pro sebe. Možná jsem sobecká a popravdě připadám si trapná. Trochu bez chuti. Představuju si, jak umíš hloupě tancovat, jak tiše a s úsměvem nade mnou zas a znova držíš ochranitelskou ruku. Vidím tě jak sedíš na sleané skále v těch jediných kraťasech, co jsi si tenkrát vzal s sebou a povídáš. Nechápu, jak to může být najednou tak hloupě pryč.

komentáře (2) | přidat komentář | hodnocení 0.00 (0x) | přečteno: 75x

Třeba zas, opět, kolem světa a nazpátek

10. leden 2010 | 22.05 | rubrika: Kapky rosy
  • Třeba pořád oba sníme - a já stokrát víc.
  • Třeba mě nezebe jen sníh - spíš ten chlad na duši.
  • Třeba na ni hrozně žárlím - raději bych nechtěla.
  • Třeba si tě jednou zase vysním.
  • Třeba tajně myslíš na vůni moře - já vím, je to zatraceně dávno.
  • Třeba si všechno jen nalhávám - občas tohle příliš pomáhá.
  • Třeba jsi jednou z těch vloček sněhu padající na můj promrzlý nos.
  • Třeba je ta písnička vážně pitomá.
  • Třeba se přání plní - jedno za druhým.
  • Třeba tě zas jednou potkám - v Paříži i v obývacím pokojí.
  • Třeba se názory nemění.
  • Třeba jsi to všechno neslyšel.
  • Třeba se to povede - a nebude to příliš složité.
  • Třeba budu tvou Galou - i když mám trochu jiný výraz v obličeji.

Zas jednou a znova, nastokrát a navždy. Neumím často čekat v ukrutném mraze zimních bodavých slov.

V pokoji mám malířský stojan s vůni terpentínu, vázy kytic pletoucí se pod nohy, čokoládové bonbóny a řádný chaos - ten, co by jsi nejraději vypudil ze svých životů, a přes to všechno mi tady chybíš. Nikdo mi neohřívá prokřehlé nohy, nikdo mi nenabízí kus svého já a široká ramena k tomu.

Matně si pamatuju pravost všeho kolem, naprosto přesně mi chybíš.

žádné komentáře | přidat komentář | hodnocení: 1 · 2 · 3 · 4 · 5 | 0.00 (0x)

Vděčné rozporuplnosti

1. leden 2010 | 13.09 | rubrika: Kapky rosy

Včera večer jsem napsala nejupřímnější článek, co jsem kdy napsala. Nutno říci, že byl pěkně cítit po všem tom víně, co jsem vypila a písmenka se pletla, jedno po druhém po snových kolejích mých citů. Technicky vzato, to ani nebyl včerejšek večer, jen tichá brzké dnešní ráno. To ráno, těsně předtím, než si chcete jít lehnout, To ráno, kdy ležíte v posteli s očima široce dokořán, s očima, ze kterých by ten, kdo vás alespoň maličko zná pochopil, jak přesně se cítíte.

komentáře (3) | přidat komentář | hodnocení 1 (2x) | přečteno: 72x