This is a song for a girl called Sophie
used to write her name on my arm.
Time has made us strangers
and I don't know her anymore.

But I really hope she's made it
that someone took her home.
She was lost but wasn't missing
she would always walk alone.

She was always like a feather, in the air
I never knew if she was flying or falling
she was always like a feather, in my life.
I hope she flies.

Aura

Uznávám, neukazuji se tu příliš často. Mám pro to ale několik věrohodně skvělých výmluv, které nejen omlouvají, ale také mě zpětně nutí k malým i větším pousmáním. Bylo to báječné období. Nabité až k prasknutí. Ráno se vyhrabete z peřin a celý den nemáte čas se pořádně z hluboka nadechnout. Dny plné rušného prachu a přecpaného mhd pak kombinujete s chvílemi provoněnými horskou loukou a jeho vůni, která mě ještě doteď šimrá v nose.

Teď přichází období nevědomosti. Co dál? A co on? Tu vůni cítím všude. Každý můj pór si ji přesně vybavuje a netouží po ničem jiném, než položit si hlavu na jeho široké rameno. Byl chytrý a okouzlující, takoví už studenti medicíny bývají. Byl starostlivý a mile mě bránil, před křivdou okolního světa.

Knihy ve vás zanechávají stopy. Myslíte na ně, a když se ponoříte to těch zvlášť dobrých, zapomínáte na svět kolem. Čas od času dáváte pozor na skřety , následně se obáváte koukat do zrcadla a na všechny působíte škrobeně. Kdykoliv čtete ty řádky žijete za celý svět. Svět, který v rukou ohmatala hromada lidí a přece je pro každého něčím novým, vyjímečným. Jak asi vypadá vaše Jůlie? A Sophie, ta jmenovkyně s rozpolceným srcem nejtěžší mateřské volby?

Konečně mám čas. Číst tak příliš, jak jen toužím. Číst a nejen to. Nahlas křičet a běhat po ráno. Myslet , jak se sluší a studovat, učit se hrát na pozóun.

Nepřipadá vám svět občas až moc zahloubaný? Tak nějak se pořád snažíte dobrat té správné cesty, až si nevšimnete, že ten správný směr pokračoval u té růřoé budovy vpravo a ne vlevo, jako se chtělo běžet vašim neposedným nohám. Pachtíte se a ze všeho toho stresu vám strachem drkotají zuby. Naštěstí jsou tu lidé kteří vám jedním malým obětím a slůvky jak moc vás mají rádi připomenou, že do cíle není třeba pospíchat, prtože život je dlouhá pouť, nikoliv sprint na 60 m, který vám dodnes připomínají zastaralé startovací čáry na místním dětském hřišti. Když běžíte, většinou jen lapáte po dechu. Tu a tam je čas popovídat si s kamarády. Daleko za cílem jsou všechny úsměvy a milá gesta. Naštěstí je naše duše trpělivá a počká než najdeme zpět ty kouzelnosti, než si uvědomíme, co všechno a jak moc nám schází.

V pasti se ocitám a žadoním o odpuštění. Cítím se zneužitá a potupně klečím v prachu té dlouhé cesty, která nás rozděluje. Nemůžu se rozhodnout. Pomáhá mi ta vzdálenost, či právě naopak? Je ta největší bolest výhodou, jakou nikdo jiný nemá? Nemám příliš chuť splétat sítě, na to jsem byla vždycky zbabělá. Proč se mi tedy pořád připomínáš? Sám od sebe? Pomáhám si sama a obviňuji osud z nedoprovolných valčíků s mým srdcem. A je to sentimentální, jako dnešní vzpomínky na časy bezstarostné, kdy loučení nebylo to poslední, co člověk udělá.  Nemyslete, že bych snad nebyla šťastná, myslím, že jsem. Občas mě jen potkávají otazníky a minulost a schůzky s nimi mě pak pár chvil přece jen tíží. Nalhávám si něco? Jsem přecitlivělá, vztahovačná a potřebuju jen obejmout. Jsem historicky první flustrovaná víla a občas jsem neviditelná.

A chci vlastně, aby věděl, že mi na něm záleží? Už kvůli té ješitnosti, co si míchám ráno do bílé kávy. Pak by všechny pohádky světa dávaly smysl a mě se vrátily sny o blankytně modré všude okolo.

Chtěla jsem psát dlouhý článek o první cuktové vatě tohoto jara, o velké zkoušce i nejistotě, která z ní plynula, ale pak jsem si uvědomila, že toto všechno nemá význam. Všechna ta slova by se dala schovat za jednu větu. Větu pronesenou do ticha, větu, která sklidila velký úspěch.

"Znám sebe a tak vím, o co všechno musí chudák přicházet, když tam musí čekat sám beze mě.

A

Mít ty pravé, nejlepší kamarádky znamená být nejšťastnější na světě.

A ne, že ne!

Sněží, choulím se do svrchníku a tančím uličkama myšlenek. Setměle smrákání rozfoukal vítr a všude je ticho. U mě, u něj, v meziprostoru. Temná tma mi brání v nadhledu, ale na ten se teď nehraje. Být vítězem - obdivovaným, oblíbeným, se všemi "O" světa - to je ten hlavní cíl. Je můj, je jeho, je všech. Rozmazané myšlenky utíkají a já nezvučně křičím.

Některé dny, především ty ve znamení polehávání, nejsou příliš zajímavé a spíš v nich potkáváte nudu než záchvěvy euforií protínající vaši duši s pokusem, udělat z ní tisíce malých střípků štěstí. Pár jich teď zažívám. Chutnají po nudě a strachu ze všech povinností, které se na mě valí ze všech stran. Připadám si jako v hrnku se sojovým mlékem - vypadá to jako to, čím jste chtěla potěšit své chuťové buňky, ale už na druhé mrkutí rozeznáte tu nepravou konzistenci. A co teprve, když si požitkářski přičichnete, nebo dokonce zkoušíte tuhle falešnou mléčnou dráhu vypít do dna...

Nechci tady ale plakat nad rozlitým mlékem, tohle se vám rychle přejí - tedy pokud jste jako já. Marně se pak chytáte lana s pokusem nenamočit si v té spoušti ani sebemenší vlásek. Věštím si osudy z růžových okvětních plátků a s přílišnou naivitou protínám ticho nadějí snoubící se s melancholií. Jsem malá čarodějka, ničím jiným být netoužím, především proto, že nic jiného mi ani nezbývá. Čas od času mě obklíčí strach a nenápadně se krade k mým konečkům prstů u nohou vykukujích z péřové přikrývky. Ale nebojte, mé bezpečí hlídá vysavač mlsně předoucí pod mou postelí. Jen vyjímečně mu házím kosti od oběda, ale nejsem si jistá, zda mu mé slovní hříčky chutnají nebo taky cítí tu trpkost.

Mám pocit, jako bych zestárla o pár let a připadám si bez všeho toho, o co jsem příliš slabá - slabá na to šťastně dýchat. Nemám čas. Čas dělat dobré skutky i milé gesta, čas smát se z plných plic, když doplavem až na konec světa (a k tomu nemám ani příležitost). Chybí mi vůně léta a vítr ve vlasech, chybí mi věčné stěžování si, smích a Regina se svými podivnými písněmi. Tak jsem mírně naivní, co na tom, vždyť bych jen chtěla spasit svět... Spolu s ním i bez něj a zas dokola znova a znova.

Myslím, že mi chybí moře, mořský vzduch a beznadějné šumění vln vonící po soli a chutnající po vanilkové zmrzlině stékající mi po ruce a topící se na chodníkové šedi. Pamatuju si jednu hloupou větu, řekl jsi ji snad 5 let na zpět (mě to připadá jako tisíc). "Neboj, držím tě." Tehdy to byl příslib, mrknutí, krátké zpečetění budoucího prázdna. Proč jen nedodržíš všechny plané sliby? Stávají se zázraky? A na čtvrtý pokus? Sedím ve tmě a mám jen pár hloupých přání. Byl jsi tady s arašídy v cukru, které se hřály ve tvé dlani, v té, kterou jsem chtěla mít jen pro sebe. Možná jsem sobecká a popravdě připadám si trapná. Trochu bez chuti. Představuju si, jak umíš hloupě tancovat, jak tiše a s úsměvem nade mnou zas a znova držíš ochranitelskou ruku. Vidím tě jak sedíš na sleané skále v těch jediných kraťasech, co jsi si tenkrát vzal s sebou a povídáš. Nechápu, jak to může být najednou tak hloupě pryč.

• Třeba pořád oba sníme - a já stokrát víc.
• Třeba mě nezebe jen sníh - spíš ten chlad na duši.
• Třeba na ni hrozně žárlím - raději bych nechtěla.
• Třeba si tě jednou zase vysním.
• Třeba tajně myslíš na vůni moře - já vím, je to zatraceně dávno.
• Třeba si všechno jen nalhávám - občas tohle příliš pomáhá.
• Třeba jsi jednou z těch vloček sněhu padající na můj promrzlý nos.
• Třeba je ta písnička vážně pitomá.
• Třeba se přání plní - jedno za druhým.
• Třeba tě zas jednou potkám - v Paříži i v obývacím pokojí.
• Třeba se názory nemění.
• Třeba jsi to všechno neslyšel.
• Třeba se to povede - a nebude to příliš složité.
• Třeba budu tvou Galou - i když mám trochu jiný výraz v obličeji.

Zas jednou a znova, nastokrát a navždy. Neumím často čekat v ukrutném mraze zimních bodavých slov.

V pokoji mám malířský stojan s vůni terpentínu, vázy kytic pletoucí se pod nohy, čokoládové bonbóny a řádný chaos - ten, co by jsi nejraději vypudil ze svých životů, a přes to všechno mi tady chybíš. Nikdo mi neohřívá prokřehlé nohy, nikdo mi nenabízí kus svého já a široká ramena k tomu.

Matně si pamatuju pravost všeho kolem, naprosto přesně mi chybíš.